Originální kombinace memoárů, esejistiky a uměleckého vyprávění. Stylem známým z Přítelkyň z domu smutku, vzpomíná autorka na nejrůznější lidi, s nimiž ji svedl osud v posledních letech: na přátele, umělce a politiky. Zavádí čtenáře nejen do zákulisí disidentu, ale i do polistopadové politiky, jak ji poznala během svého působení v České národní radě - a její problematizující úsudek nešetří opravdu nikoho...

Přítelkyně z domu smutku nazývá sama autorka románem-pravdou. „Inspirací“ jí byl pobyt v ruzyňské věznici, ale neopírá vyprávění o vlastní příběh, na přesně a nelítostivě vylíčeném pozadí vězeňského prostředí kreslí jeden za druhým portréty žen, s nimiž se octla ve výbušném a těsném prostředí cely.

Galerie různých ženských typů, se kterými se autorka setkala během ročního nuceného pobytu v ruzyňské věznici. Život ve vězení, odlišné prostředí a deformované životní návyky individuální charakterové rysy jednotlivců, jejich vzájemné vztahy i vztah k venkovnímu životu.

Psychologický román je sondou do duše ženy, která prožívá hlubokou uměleckou krizi, vyvolanou ztrátou politických iluzí v období totality. Výtvarnice, která se po osobní krizi dostane na psychiatrii, se po delším pobytu v sanatoriu snaží vyprávět jako součást terapie svůj příběh. Vrací se do běžného života a nastává tvrdá rekapitulace všeho, co je nutné v životě zlikvidovat, aby se mohla vrátit zpět ke své práci. Podstata románu je v psychologické analýza a charakteristice postav.

Autorka odvedla úctyhodnou práci nad historickým materiálem i nemalé myšlenkové úsilí. Její kniha dává živý, ucelený i detailní obraz Husova života a doby. Filosoficky kultivovaným způsobem jsou zde postižena témata, jež představovala dynamizující jádro dobových sporů, zejména střet realismu s nominalismem, jenž tvořil pozadí názorových bojů 13. a 14. století. Dobře jsou vyloženy hlavní body učení Husova inspirátora Johna Wicleffa i samotná podstata Husovy nauky. Originálně a poutavě, třebaže do značné míry intuitivně, jsou vykresleny charaktery spoluhráčů i protihráčů v Husově příběhu, zejména postava arcibiskupa Zbyňka Hazmburka, krále Václava IV. a Husova někdejšího druha, posléze úhlavního nepřítele Štěpána Pálče.

Román o vztahu stárnoucího muže ke třem ženám čtenáře nejen pobaví, ale upozorní i na kontrast velkých ideálů a pachtění za pocitem vlastní úspěšnosti. Jeho vlastní žena se s ním rozvádí a další dvě ženy, výrazně vstupují do jeho života. Jsou zcela protikladné ve svých názorech, postojích i ve vztahu k protagonistovi.

Originální kombinace memoárů, esejistiky a uměleckého vyprávění. Stylem známým z Přítelkyň z domu smutku, vzpomíná autorka na nejrůznější lidi, s nimiž ji svedl osud v posledních letech: na přátele, umělce a politiky. Zavádí čtenáře nejen do zákulisí disidentu, ale i do polistopadové politiky, jak ji poznala během svého působení v České národní radě - a její problematizující úsudek nešetří opravdu nikoho...

Záznamy paměti jsou samostatným pokračováním autorčina Památníku. Autorka vypráví o svých přátelích, většinou z okolí disentu 60-80 let. Některé texty jsou určeny pro nezávislé zahraniční tiskoviny té doby, jiné jsou už reakcí na začátek 90. let. Součástí textu je i obsáhlá reportáž z dnešní Číny.

Svou hlavní postavou, spisovatelem Robertem Nečasem, román navazuje na dvě předchozí autorčiny nečasovské knihy a tvoří s nimi volný celek. Liší se však způsobem vyprávění, které probíhá v dialogu. Filosof zvaný Zpovědnice kromě toho, že spisovateli hodlá poskytnout k románu materiál o ženách, zároveň působí na jeho sebereflexi po tragické smrti jeho ženy. Je to román o složitostech lásky, naléhavosti smrti a nemožnosti zapomínání, Zpovědnicovými vzpomínkami zasazený do období démonů nejen milostných.

Osobní zpověď ve formě deníku, ve které se prolínají autorčiny vzpomínky na jejího nedávno zesnulého muže s hlubší konfesní úvahou nad napsanými romány i nad románem právě rozepsaným.

Osobní deníkové záznamy a úvahy, týkající se převážně tvůrčího procesu autorky při vzniku nového literárního díla. Sledujeme, jak v autorčině mysli postupně vznikají a rozvíjejí se postavy zamýšleného románu včetně hlavního hrdiny, spisovatele Nečase. Načrtnuté obrysy děje a literární úvahy, občas náročné na čtenářovu pozornost, jsou přerušovány běžnými deníkovými zápisy a zejména vzpomínkami na zemřelého manžela, prvního kritika jejích prací.