Ve svých promluvách hovoří pastor Jan Schwarz o životním osudu, který se stává učebnicí vděku i nevděku, cestou osobní politické tragédie, ale i lásky k rodné zemi. Nevidí svět černě, ale ani růžově, spíš v takové podobě, jaký skutečně je, a zároveň sní o tom, jaký by mohl a měl být. Dívá se kolem sebe očima laskavýma a plnýma naděje, což mu pomáhá nepřehlédnout konkrétní a jedinečné a mluvit o tom tak, že i to zdánlivě nejobyčejnější se nakonec ukáže jako duchovně inspirující.