John Donne (1572–1631), typický „básník dvojí podoby“, je v celé Evropě zcela jedinečnou osobností z přelomu renesance a baroka a neopakovatelným způsobem vyjadřuje skeptické životní pocity, jaké taková přechodná období provázejí, i manýristickou metamorfózu tehdejší poezie. Donneova vnitřní polarita vystihuje nejen peripetie jeho životní dráhy – od elegantního hejska se sklony k válečnickým a milostným dobrodružstvím ke konvencemi doby zaskočeného mladého muže, který se musel oženit a z existenčních důvodů stát učeným a uznávaným kazatelem v londýnské katedrále svatého Pavla –, ale i dovršení a zlom alžbětinské poezie, její doznívání a vyústění do „metafyzického“ básnictví baroka. Z toho období pochází po celém světě zdomácnělé citáty o tom, že „žádný člověk není ostrov“ a že se nemáme ptát, „komu zvoní hrana“.