Klady Šiktancovy poezie jsou venkovského rodu. Patří k nim úcta k dělnosti a družnosti, sourozenectví s reálnými hmatatelnými předměty, které nezklamou, ani když selžou příliš veliká slova. Šiktancovi rodáci, dědové i strejci leží na starém lidickém hřbitově, po němž přešla smrt tak hrozivým způsobem. A přece básník přejmenoval samu smrt na nebožku, aby dokázal, že ona nemůže přemoci velikost lidského činu, i když byl zaplacen lidským životem. Tak jako v předchozích „Heinovských nocích“ a „Patetické“, prokázal Šiktanc i v této knize vytříbený kompoziční smysl, cit pro pravou míru patosu i onu schopnost zvláštní polyfonie, jíž jeho básně dostávají podobu dramatických skladeb.

Heinovské noci - Artéská studna - Zaříkávání živých