Román je stylisticky vytříbeným dílem tzv. nové subjektivity, literatury zachycující svět privátním pohledem autora, jehož vyprávění dominuje intimní život jedince se všemi jeho radostmi a strastmi uprostřed nevšímavé společnosti. Merzův text o Duboisovi, všedním Švýcarovi, je důkazem autorovy schopnosti jednoduchými literárními prostředky zachytit záblesk výjimečného nebo zvláštního v banalitě všednosti. V precizně komponovaných textech promlouvá o komplikované lidské existenci v ještě komplikovanější společenské skutečnosti dneška, odkrývá mnohdy netušené propasti v mezilidských vztazích, ale vždycky alespoň na okamžik nechává zazářit paprsek naděje v okamžicích prostého lidského štěstí.

Když Lenin dědeček krátce po druhé světové válce nastupuje na palubu lodi do Buenos Aires, pluje vstříc dobrodružství v Novém světě, který mu nepřipadá tak unavený a opotřebovaný jako stará, válkou zničená Evropa. Ale neodbytná senná rýma ho brzy donutí vzdát se snu o svobodném pasteveckém životě. Místo toho se setkává s uměním tanga a s uměním milovat. Za dva roky se přesto vrací do vlasti a stane po boku Amélie, která na něj nepřestala čekat. Vzpomínku na dobu prožitou v cizině, která z něho udělala Argentince, žárlivě střeží jako cenný poklad a odkryje ji teprve po své smrti. Nevzrušivě, s jemnou ironií zachycuje Klaus Merz pohledem vnučky život muže, který nikdy nepřestal být sám sebou.