Výbor z veršů ruské básnířky složitého vývoje, žijící v době meziválečné v exilu - tři roky v Praze a čtrnáct let ve Francii, básnířky podle vlastních slov bez skupiny a bez generace, básnířky svérázných rýmů a asonancí, básnířky, která "s neženskou bezostyšností vyjadřovala svou ženskost". Výbor je doplněn autorčiným vlastním životopisem, úvodním slovem pořadatelky výboru, básněmi věnovanými autorce (např. Rilke, Pasternak, Achmatovová) a životopisnými studiemi o autorce (Erenburg, Efronová). Uspořádala,verše a dokumenty přeložila Jana Štroblová

Poéma konce je klíčové dílo Mariny Cvetajevové.

Jako výsostný lyrik si Marina Cvetajevová počínala nejen ve verších, ale i ve většině esejů. Také zde dávala přednost pocitům a dojmům, více než fakta ji zajímal jejich odraz v lidském nitru, eventuálně v umění. Přitom si ani v nejmenším nelibovala v neurčité náladovosti, naopak usilovala o co nejpřesnější výraz, estetika jí nezastiňovala etiku. Přilnula-li k někomu nebo k něčemu, pak z celé duše, vroucně a věrně, bez ohledu na to, zda předmět své lásky měla na dosah či kdesi v nedostižné dáli. Nenaplněnost, nedostupnost, předem daná marnost ji dokonce obzvlášť přitahovaly - ostatně sama málem s pýchou přiznávala, že na vztahu mezi Taťánou a Oněginem ji nejvíce zaujala "lavička, na které neseděli". Velice výmluvně o tom svědčí i trojice esejů tohoto svazku.

Kolibří vydání veršovaného dramatického kousku na motivy osudů slavného v Duchcově žijícího proutníka.