Čapkův román Krakatit vychází z obdobného vynálezu, jaký autor popsal v Továrně na absolutno. Vynálezce Prokop objeví způsob, jak nechat jakoukoliv látku rozpadnout na atomy. Při tom se výbuchem uvolní obrovské množství energie. Vyrobí látku zvanou „krakatit“ – nejstrašnější výbušninu na světě, kterou je možné přivést k výbuchu na dálku elektromagnetickými vlnami. Prokop si uvědomí dosah svého objevu – vlastník krakatitu by se mohl stát vládcem světa. Uvědomí si to i jiní a pokoušejí se Prokopa o vynález připravit. Část vzorce získá bývalý Prokopův spolupracovník Tomeš a snaží se výbušninu vyrobit také. Prokop svodům odolá, vzorec neprozradí a ke konci je svědkem tragického výbuchu laboratoře, v níž se Tomeš pokoušel výbušninu připravit. Prokop, blouznící v horečkách, se na závěr setkává s pohádkovým stařečkem-bohem a přijímá od něj smiřující poselství o dobru a nutnosti dělat pouze věci prospěšné lidem.

Volné pokračování úspěšné knihy Breviář pozitivní anarchie, která podrobně rozebírala nejrůznější problémy současnosti. Jim se věnuje i nový titul, ale tentokrát z pohledu dvou odlišných vrstev – elity a lidu. Autor uvádí titul slovy: „Elitu chápu jako skupinu lidí, která díky svému mocenskému postavení určuje běh života lidu. Za to požívá jistou úctu a obživu. Lid, to jsou ti ostatní, jejichž běh života je určován vládci. Dostává se mu poznání z úst učenců a těší ho tvorba talentovaných umělců. Pokud však elity vnucují lidu postoje, poznání a zábavu, s níž bytostně nesouhlasí, nerozumí jí a nemíní ji přijmout za svou, reptá. V takových dobách pak vycházejí knihy podobné této.“

Začíná nové milénium a Ivan Šustil, mladý talentovaný režisér dvou celovečerních filmů a tak trochu floutek, sní o tom, o čem sní všichni čeští filmaři – prosadit se v cizině a natočit film v Hollywoodu. Když se v porotě jednoho festivalu seznámí s o deset let starší britskou producentkou Sylvií, začne jeho sen dostávat reálné obrysy, protože si okamžitě padnou do oka. A před Ivanem se rázem otevřou dosud netušené možnosti, ale také bolestivé poznání, jak daleko jeho rodná vlast pokulhává za Západem, ke kterému tak vzhlíží…

Dvě povídkové sbírky Jany Moravcové Klub neomylných (1973) a Klub omylných (1983) vycházejí nyní souborně. Příběhy, které autorka s úsměvem, někdy s trochou ironie vypráví, mají neobvyklé, až tajemné zápletky a po souboji logiky a zdání v nich přicházívá překvapivé rozuzlení. Za zábavnou fabulí však často objevujeme otázky, související s hodnotou lidského života, se smyslem konání, s pohotovým jednáním v kritické situaci. Autorka zde dokazuje svůj cit pro výstavbu dramatických zápletek na relativně malém prostoru několikastránkových povídek. Její příběhy obsahují spoustu rozličných motivů. Od detektivek, přes sci-fi, po lidské osudy. Někdy její vyprávění spadá do oblasti černého humoru a jindy k záhadám a mystice. Zároveň jsou tyto příběhy podbarveny melancholií a poetikou. Vždy se však projevuje autorčin talent vtáhnout čtenáře do děje a překvapit ho závěrečnou pointou.

Po třináct večerů se setkává mladá žena Lucie, která přicestovala k Jaderskému moři na dovolenou z totalitního Československa, s vypravěčem knihy, mužem, který žije v emigraci v Paříži. Kniha je záznamem fiktivního rozhovoru o politických a sociálních poměrech v komunistickém Československu, ale dotýká se i dějinných momentů předcházejících. Lucie se konečně dozvídá více o politických procesech, stalinských čistkách, o pražském jaru 1968, ale i o okolnostech Mnichovské dohody z roku 1938 a dalších událostech, které zůstaly kvůli cenzuře skryty. Na otázku, zda se vrátit zpátky do nesvobodného Československa, si však již musí odpovědět sama.

Soubor fejetonů, causerií a drobných novinářských prací, věnovaný kritickému pozorování věcí kolem nás i lyrickému zasnění nad nimi, zároveň však i lidem a jejich poměru k věcem.

Anotace. Kdo čte anotace? Všichni je chtějí či musejí číst. Knihkupci, učitelé, novináři. I vyhledávače. Redaktoři je neradi píší. Autoři jak kdy. Napsat knihu není jako napsat anotaci. Čtou anotaci postavy z knihy? Co si o ní asi myslí? Co si mohou myslet Viktor a Pavla o Románu? Mohou žárlit jeden na druhého? Anotace mne zmínila dříve! Nebo může žárlit autorka? Že jsou postavy v anotaci a díle zmíněny důrazněji než ona? Může postava jednat jinak, než by autorka chtěla? Může milovat jeden třetího a jednat proti vůli nemilovat? Autorku bychom neměli pominout. Co o ní víme? Může si česky píšící německá autorka vybrat pro vydání bytostně experimentálního a přitom čtenářsky velmi atraktivního románu „vhodnější dobu“, než je jaro 1945? Ukončit tak úspěšnou sérii beletristických a dramatických děl a pak takříkajíc zmizet v dějinách? V dějinách literatury minimálně na pár desetiletí. Může si anotace přiznat, že neumí v pár řádcích anotovat „podivný román. Nejpodivnější, o jakém jsem kdy slyšela“ ( , s. 91)? – Druhé vydání po sedmdesáti letech vychází jako devátý svazek edice Skrytá moderna s úvodní studií , který autorce věnoval již samostatnou knižní monografii Věž a království.

Dívčí román, baladicky laděný příběh černošského děvčete, která poznává v Paříži krutost "civilizovaného" světa. Patří k typům hrdinek odhodlaných navzdory nepřízni osudu žít charakterně, bez nenávist a falše.

Holokaust patří mezi významná témata české poválečné prózy. Předkládaný výbor se nesnaží tento obraz narušit, ale obohatit o hlasy, jež zůstávaly skryté na stránkách literárních časopisů. Antologie přináší povídky autorů a autorek známých (Ladislav Fuks, Arnošt Lustig či Jiří Weil), v kontextu literatury o šoa však nepříliš zmiňovaných (František Hrubín) či dnes již pozapomenutých (Mirek Elpl, Hermína Franková nebo Johana Vondřejcová), které dosud nevyšly v žádné samostatné knize či výboru. Antologie je rozdělena do tří tematických bloků, jež zachycují nelehké osudy Židů na sklonku druhé republiky a v protektorátu, v ghettech či vyhlazovacích táborech a v poválečných letech. Povídky nezobrazují jen tragický úděl židovského obyvatelstva, ale též realitu koncentračních táborů viděnou pohledem viníků, obtížnost či dokonce nemožnost návratu přeživších do běžného života po šoa. Antologii doprovází rozsáhlá původní studie Ivany Cahové, jež v úvodních pasážích shrnuje historii zobrazování šoa v české próze, její těžiště však spočívá v motivické analýze reeditovaných povídek.

Ze země fjordů, kde jsou děti odebírány rodičům podivným úřadem a kde ve vězení dlí masový vrah Breivik, přes Osvětim až do Budapešti – do města, kde za druhé světové války Raoul Wallenberg svým statečným chováním zachránil tisíce lidských životů. Taková je v novele Nebožtík cesta mladého, znuděného a zhýčkaného literáta Štěpána Hrdiny, jenž marně hledá náhradní náplň svého života.

Obraz české poválečné avantgardy tak, jak je dnes tradován, se utvářel především na základě básnických textů a textů programového rázu. Doposud přehlíženou složkou dobového literárního života zůstala bohatá prozaická produkce let 1919–1924, na které se podíleli členové obou ústředních avantgardních uskupení Devětsilu a Literární skupiny. Antologie je pokusem revidovat kanonický výklad zvoleného období a představit širšímu publiku klíčové prozaické texty „povídkové epidemie“ raných dvacátých let. Antologie přináší povídky předních (V. Vančura, J. Wolker, L. Blatný, Č. Jeřábek ad.) i méně známých (M. Nohejl, K. Hradec, I. Suk, B. Vlček ad.) autorů z okruhu Devětsilu a Literární skupiny; většina povídek je dnes k dispozici pouze v dobových časopisech a hůře dostupných knižních souborech. Gesto umisťující do jednoho souboru umělce stvrzené autoritou kánonu společně s autory pozapomenutými a zapomenutými chce upozornit na linii umělecké prózy a na její klíčová témata, která se ukázala jako významná v následujících rocích. Pořadatelka souboru v předmluvě ve srovnávací perspektivě představuje obě avantgardní skupiny a následně se zaměřuje na hlavní principy a klíčová témata české avantgardní prózy. Předmluva přináší pokus o nový pohled na vztah ústředních opozic avantgarda × expresionismus, individualismus × kolektivismus v českém prostředí a na jejich manifestaci v prozaické tvorbě. Zvláštní pozornost je věnována motivu davu coby hlavní dobové manifestaci kolektivu, typologii individuálních postav z davu vyčnívajících (cizinec, vyděděnec ad.) a dobově příznačné figuře antropomorfizace.

Dnes už klasická povídka Eduarda Basse z roku 1922 vypráví příběh otce Klapzuby, který ze svých jedenácti synů vychová fenomenální fotbalový tým. Základní dílo české humoristické prózy můžeme číst jako oslavu ducha fair play, houževnatosti a sportovního nadšení i jako dobově aktuální hříčku, lehce ironizující opojení českou kopanou a narážející na události v poválečné společnosti. Ne náhodou si kniha získala obrovskou popularitu mezi mladými i dospělými čtenáři a dočkala se již více než 30 vydání.

Román nazírá vztah jedince a dějin v jiném podání, než je historická realita. Vychází z nápadu možné záchrany Johanky z Arku před upálením a sleduje tragikomický osud hrdinky, která přežila své životní poslání… Vydáno posmrtně v exilovém nakladatelství v Torontu, r. 1980.

Veselý tatínek Adolf Štorkán a jeho pedantický synek Jiří udělají vše, aby zachránili firmu, žení se tak spletitě, že je nakonec těžko poznat, kdo je tatínek a kdo syn.

Hrdina Trefulkovy novely O bláznech jen dobré se ocitá ve zvláštní situaci: dovršil důchodový věk, zdá se mu, že je smrtelně nemocen, a to v něm paradoxně uvolní pocit velké nezávislosti na životním způsobu, jaký pěstoval doposud a který mu teď připadá cizí. Duša - tak charakteristicky ho autor pojmenoval - podnikne pokus žít vlastní a svobodný osud, opustí rodinu a najde si mladou družku, nakonec se však vrací zpět k ženě a synovi, moudřejší o zážitek z říše těch, kdo žijí v souladu se sebou samými. Příběh se odehrává na vinorodé jižní Moravě a představuje zralé dílo obsahující polohy humorné, sebeironické a tragikomické.

Osudy "šutrologa" Hroudaita, právničky Aleny a "malého Vény" se odehrávají uprostřed krásné, ale strádající přírody.

Kniha povídek úspěšného prozaika a autora filmových scénářů. Jsou seskupeny do tří oddílů (Okamžiky, Výmysly, Zmizení), aby zachycovaly lidské charaktery a tváře v okamžicích dalekosáhlých životních zvratů v prvním, v pomezí snu a skutečnosti a souladu i rozporu mezi nimi v druhém a v třetím v případech, kdy na člověka dopadá tíha lidské i světské spravedlnosti.

Čapkův román Krakatit vychází z obdobného vynálezu, jaký autor popsal v Továrně na absolutno. Vynálezce Prokop objeví způsob, jak nechat jakoukoliv látku rozpadnout na atomy. Při tom se výbuchem uvolní obrovské množství energie. Vyrobí látku zvanou „krakatit“ – nejstrašnější výbušninu na světě, kterou je možné přivést k výbuchu na dálku elektromagnetickými vlnami. Prokop si uvědomí dosah svého objevu – vlastník krakatitu by se mohl stát vládcem světa. Uvědomí si to i jiní a pokoušejí se Prokopa o vynález připravit. Část vzorce získá bývalý Prokopův spolupracovník Tomeš a snaží se výbušninu vyrobit také. Prokop svodům odolá, vzorec neprozradí a ke konci je svědkem tragického výbuchu laboratoře, v níž se Tomeš pokoušel výbušninu připravit. Prokop, blouznící v horečkách, se na závěr setkává s pohádkovým stařečkem-bohem a přijímá od něj smiřující poselství o dobru a nutnosti dělat pouze věci prospěšné lidem.

Nová kniha známé česko-novozélandské autorky Jindry Tiché klade čtenářům otázku, zda máme právo - pokud je to v našich možnostech - zasahovat do lidského života. Zemětřesení, které otřáslo Novým Zélandem 22. února 2011, zničilo druhé největší město této země - Christchurch, které angličtí emigranti stavěli od šedesátých let 19. století, a v jedné vteřině zahubilo stovky lidí. Statisíce ostatních obyvatel ztratily práci, domov a veškerý majetek. Otřesy půdy ale pokračují dál, takže královská komise s konečnou platností rozhodla, že město na stejném místě nebude možné obnovit...

Na podzim r. 1936 se začal K. Čapek obírat myšlenkou napsat knihu, jíž se chtěl vyznat ze své lásky k rodné zemi, oslavit její krásy a vzdát hold jejímu lidu. Vývoj politických událostí i předčasná smrt už mu nedovolily, aby svůj úmysl uskutečnil. Zbylo jen několik desítek fejetonů, sloupků, črt či reportážních záznamů, uveřejněných ve více než dvacetiletém rozmezí po novinách a časopisech. Jsou tedy "Obrázky z domova", sestavené z této pozůstalosti, nutně jen torsem, ideově i umělecky, neboť Karel Čapek z let 1936-38 by byl jistě mnoho měnil, vylučoval, upravoval i doplňoval. Ale i tak zůstávají svědectvím Čapka-bystrého pozorovatele, přítele prostých lidí, básníka české krajiny ivirtuosního znalce českého jazyka.