Autobiografická próza, ve které autor – umělec, publicista, disident a pozdější poslanec – zachytil své uvěznění režimem ve druhé polovině 80. let 20. století. V časech, kdy na domovní prohlídku a vyšetřování stačilo šíření samizdatových textů, se s Eduardem Vackem ocitáme nejdříve ve vazbě, později i ve výkonu trestu. Spisovatel podává svědectví o podmínkách ve věznicích, zachycuje osudy spoluvězňů, pojmenovává negativní jevy jako násilí či drogy, popisuje denní režim se špatnými hygienickými podmínkami, líčí chabý charakter socialistických dozorců. Díky úvahám o společenském systému, aroganci moci a ideologiích obecně má jeho text širší platnost. Nechybí ani vhled do ženské části nápravného zařízení. E. Vacek se po revoluci stal poslancem a pracovníkem Generálního ředitelství Vězeňské služby ČR.