Předmětem knihy je dnes již neexistující společenství českých evangelíků ve vesnici Vojvodovo v severozápadním Bulharsku. Tato obec byla založena v roce 1900 asi dvaceti rodinami, které z důvodu náboženských rozporů a nedostatku půdy opustily českou vesnici Svatá Helena v (dnes rumunské části) Banátu. Ve Vojvodovu se pak v letech 1900-1950 utvářelo a vzkvétalo specifické společenství, charakteristické relativním ekonomickým blahobytem a vypjatou protestantskou morálkou, které se v mnoha ohledech odlišovalo od bulharského okolí. Byla to nejen odlišná architektura, efektivní hospodářské postupy, pečlivě udržovaná čistota veřejných prostor, ale také náboženská horlivost, morální bezúhonnost, píle a pracovitost či proslulá zpěvnost vojvodovských obyvatel, co vysloužilo Vojvodovu široko daleko pověst vzorové obce. Stabilní populační růst a nedostatek půdy sice během první poloviny 20. století vyvolal dvě vystěhovalecké vlny - první z nich směřovala v letech 1928-1929 do Argentiny, druhá pak v letech 1934-1935 do obce Belinci v severovýchodním Bulharsku - přesto však Vojvodovo coby česká obec existovalo až do konce 2. světové války. Bulharská historie tohoto společenství pak končí v letech 1949-1950, kdy se naprostá většina zdejších Čechů v rámci poválečných přesunů obyvatelstva vystěhovala do řady obcí na jižní Moravě. Tato kniha rozkrývá mnoho rovin vojvodovské české komunity, ať již je to religiozita, hospodářství, jazyk či vztah ke smrti, a zpracovává je způsobem, který dává vyniknout životu vojvodovských obyvatel v první polovině minulého století v jeho rozmanitosti i kráse.