Zajímavý pohled francouzské literární historičky na dílo a životní osudy proslulého pražského literáta, která vnáší na scénu prvky psychoanlýzy a vyváří celistvý obraz dobového literárního prostředí.

V práci Evy Kalivodové se prolíná několik jejích dlouhodobých zájmů, a to o oblast české a anglické literatury 19. století s některými přesahy do století dvacátého, o problematiku překladu a o rodová čili genderová studia. Právě hra mnohostranných vzájemných působení, mezi kterými autorka nachází neočekávaná spojení, a dokáže tak nabídnout nové vnímání koncepcí, pojmů a tvrzení, tradičně ukotvených v diskurzu (zdánlivě) oddělených disciplín, činí z daného textu téměř dobrodružství. Svůj koncept „rodu v životě literatury“ odvíjí Eva Kalivodová od takového chápání kategorie rodu, jehož obsah se ustaluje či „děje“ v době každé jedné situace a ve vzájemném napětí rodů obou. Dodejme, že svým textem tuto cestu podnětně otevírá, přičemž do sítě dynamiky rodových vztahů zapojuje také dynamiku domácího a cizího, sledovanou na materiále překladů. Právě setkání s „cizím“ a proces jeho přenesení do domácího kontextu může efektivně odhalit limity a povahu našeho vlastního sebe-pochopení, a tedy i sebe-pochopení rodového.

Publikace představuje pokus o teologicko-antropologicky orientovanou interpretaci románu Karla Čapka Hordubal. Jejím hlavním úkolem je naslouchat románem kladené otázce po člověku, nechat ji zaznívat v různých podobách a rozumět jí teologicky, a tak s ní též vstoupit do dialogu. Interpretace dochází k závěru, že román - zejména svým baladickým laděním - mistrně dosvědčuje to, že cesta člověka k sobě samému i k druhým lidem zůstává nadobro pohlcena tragikou, pokud není nesena a garantována nekonečnou a ničím nepodmíněnou trinitární láskou, jež se ze své plnosti sdílí člověku a jež tak ze sebe činí i jediný cíl lidského života. Zvláště se to ukazuje tehdy, pokud spolu s románem vnímáme cestu člověka jako cestu vzájemnosti muže a ženy.

Monografie se věnuje žánru současné ruské anekdoty ve třech hlavních oblastech. Vývoj a vznik žánru obecně se zřetelem k areálu Ruska. Dále pak prizmatem teoretických postulátů teorie (lingvistiky) textu (anekdota jako text, řečový akt, anekdotická komunikace a její účastníci, anekdota jako typ textu, textové kategorie a textualita). Závěrečná část je věnována ryze jazykovým otázkám - reflexe hovorového jazyka v anekdotách, pragmalingvistická charakteristika řečového chování vybraných postav a jazykové prostředky dosažení komična).

Monografická studie popisuje vzácný exemplář starého tisku Dantovy Božské komedie (Benátky: Francesco Marcolini, 1544) z knihovny Jaroslava Vrchlického (1853–1912) získaný pro Památník národního písemnictví antikvárním nákupem v Berlíně. Tento dantovský tisk věnoval Vrchlickému roku 1880 Luigi Tonelli (1828–1901), příslušník italské menšiny v Praze, rektor Vlašské kongregace a profesor italštiny působící na několika pražských vysokých školách. Vrchlického knihovna je prezentována se zvláštním zřetelem k jeho sbírce dantovské literatury, jež v našem prostředí představuje ojedinělý, cenný a pozoruhodný knižní celek. Studii doplňují přílohy: jednak edice vybraných pramenů s texty přeloženými do češtiny, především však bibliografický soupis Vrchlického dantian. Publikace přináší nejen specifický obraz části knižní sbírky Jaroslava Vrchlického a zároveň drobný příspěvek k mohutnému souboru dantovských studií, ale dává též nahlédnout do života italské menšiny v Praze ve druhé polovině 19. století.

Text se zabývá prózou dvou současných francouzských autorů. V jejich dílech je zajímavým způsobem zpracován pohled na společensko-ekonomické změny, kterými prošla Francie během dvacátého století.

Publikace analyzuje díla spisovatelky Muriel Sparkové.

Kniha přináší výsledky druhého reprezentativního výzkumu čtenářů a čtení v České republice. Ten první proběhl v roce 2007 a jeho výsledky byly představeny v knize Čteme? Obyvatelé České republiky a jejich vztah ke knize (2007). Nejde jen o statistické údaje o tom, kolik čteme, co čteme, kolik knih kupujeme, jak často chodíme do knihoven, kde si nejčastěji obstaráváme informace o knihách, co má na náš vztah ke knihám největší vliv, jaké časopisy čteme atd. Data ukazují, jak je české čtenářstvo rozloženo, tj. kdo jsou jeho tahouni a kdo ho táhne dolů, kde se nacházejí bariéry a kde naopak má česká čtenářská kultura své silné stránky. Dále je zde čtení nahlíženo ve vztahu k jiným aktivitám — mediálním, pracovním i volnočasovým. Specifickým tématem druhého výzkumu je čtení beletrie a čtení v digitálním prostředí. Kniha přináší i rámcující kapitoly o tom, kdy, kde a z jakého důvodu se zrodila beletrie, jakož i jak se mění či nemění čtení pod tlakem nových technologií. Nechybějí ani srovnání se čtenářskou kulturou v jiných zemích. Není širší a důsažnější kulturní stopy než čtení. Čtení toho o nás ví hodně, takže není od věci vědět i něco o něm.

Kniha přináší latinské texty a české překlady tří legend obsažených v tzv. Wolfenbüttelském rukopisu. Vyprávění o životě a úkladném zabití knížete Václava z pera mantovského biskupa Gumpolda je nejstarší dochovanou latinskou literární památkou, která má přímý vztah k českým dějinám. Spolu s ní jsou v rukopise zapsány legendy o sv. Pantaleonovi a sv. Jiljí, které nebyly dosud předmětem zájmu. Jejich vydání v předkládané edici poprvé zohledňuje kontext dochování Gumpoldovy legendy. Kniha je doplněna úvodními studiemi A. Merhautové a D. Třeštíka a kompletní fotografickou dokumentací rukopisu, tak aby podávala co nejúplnější informaci o této významné památce.

Klíčové problémy spojené s překládáním Shakespearova díla formuluje a třídí Jiří Josek na základě bohatých osobních zkušeností. Po stručném úvodu do problematiky překladu dramatu a kapitole pojednávající o tradici překádání Shakespeara v českých zemích se v nejrozsáhlejší části monografie věnuje srovnávacím analýzám a reflexím konkrétních příkladů, při kterých čeští překladatelé různých generací včetně jeho samého řešili a stále řeší problematiku odlišnosti jazykových systémů či formální a obsahové ekvivalence. Srovnání jsou podrobeny postupy při překladu homonymních slov v ukázkách doslovných a ekvivalentních transpozic, komplexní metafory, rytmické a fónické odlišnosti originálu a překladového jazyka. Vedle závislosti překladu na vztahu k interpretaci postav a díla se Jiří Josek zabývá překladatelskými problémy danými odlišností nejrůznějších kontextů dobových, místních i kulturních, srovnání překladů slovních hříček, malapropismů, komolení řeči i jazykových parodií, při nichž překladatelé užívají různých stupňů a způsobů substituce. Několik konkrétních příkladů věnuje také specifice překládání pro různá média a v rámci jednotlivých médií pak úpravám pro mluvený projev (dabing) a překladu podtitulků.

Jan Kameníček, pokračovatel Franze Kafky a Ladislava Fukse, i v druhém dílu Zdánlivých maličkostech, vzpomíná a pokorně radí, jak psát. Tato kniha je totiž neformální učebnicí pro začínající spisovatele. Je také sbírkou povídek a obsahuje ukázky klasických děl, jejich rozbory a analýzy. Autor píše o mnohých osobnostech české kultury. Zvláště pak o svém vzoru Karlu Čapkovi a Franzi Kafkovi, ale kupodivu také o zakladateli literatury pro mládež Jaroslavu Foglarovi, a znovu a dost upřímně se vrací ke svému učiteli Ladislavu Fuksovi.

Deset let již uplynulo od doby, kdy literární kritik a historik, básník a esejista Ivo Harák v knize Nepopulární literatura mapoval vývoj českého krásného písemnictví v průběhu 20. století. V nové knize sebraných literárněvědných prací přistoupil k proměně žánru i diskurzu, tedy od literárněhistorických studií k dennímu chlebu kritikovu. Publikace obsahuje texty vznikající přibližně od doby vzniku Nepopulární literatury (1999) zaměřené na aktuálně vycházející knižní produkci. Vybrány byly statě věnované autorům a tématům, kterým se Ivo Harák dlouhodobě věnuje a ke kterým se vrací. Kromě autorů často v kritikách reflektovaných (L. Vaculík, L. Kundera, Z. Rotrekl, E. Juliš) se tak v knize objevují i reflexe na tvorbu regionálních či opomíjených spisovatelů (K. Kováčová, T. T. Kůs, P. Musílek, P. Herot aj.)

Dvě zamyšlení proslulého romanisty, teoretika románu a fikčnosti Thomase Pavela. Fikční světy literatury, zvláště jejich románová podoba, jsou v nich chápány jako „nabídka modelů pro interpretaci světů reálných“. Ta zahrnuje několik zásadních momentů lidské zkušenosti, mimo jiné konfrontaci jednání postav se soubory norem a hodnot, především mravních, s možnostmi a limity toho, co vnímáme jako projev svobody lidské bytosti. Autor se zde vyrovnává jak s různými koncepty fikčnosti (od Hamburgerové přes Goodmana k Waltonovi a Doleželovi), tak s poetikou (inspirován Bachtinem) a zvláště pak s etikou vyprávění pojímaného jako interpretace událostí v běhu času – v tom je mu oporou i současná americká kritika historického determinismu. Obecné principy uměleckého zobrazení ilustrují četné příklady ze světových románů a zároveň poskytují podněty k prověřování těchto principů v konkrétní historické situaci.

Monografie se pokouší charakterizovat psychologický román jako žánr v jeho vývojových proměnách. Ovšem hlavním cílem je tyto odborné informace didakticky transformovat do literárněvýchovného učiva na střední škole (zejména gymnaziálního typu) a navrhnout didaktické (konstruktivisticky pojaté) postupy k osvojení daného učiva. Monografie je koncipována tak, aby zodpovídala tři na sebe navazující otázky. Proč? Co? Jak? Proč vyučovat, číst, interpretovat psychologický román? Co je ve středoškolských učebnicích literární výchovy pokládáno za učivo o českém psychologickém románu? Jak interpretačně pracovat s texty tohoto žánru? Přílohová část monografie zahrnuje odučené výukové lekce včetně autentických žákovských výstupů.

Na rozdíl od většiny teorií výpravného textu, které se věnují silné opozici vyprávění (diegesis) a řeči (mimesis), kniha zaměřuje pozornost na složku často opomíjenou — narativní komentář (exegesis). Předmětem autorova soustředěného zájmu jsou tedy vztahy mezi vyprávěními, která komentáře eliminují (např. dobrodružné či alegorické žánry), a vyprávěními, jejichž účinek naopak spoléhá na diskurzivní síly narativní rétoriky. Tvary a funkce vypravěčské rétoriky jsou zkoumány od středověké zábavné prózy po současný český román. V pomyslné literární řadě, jež není chápána jako vývojová linie, nýbrž jako interpretační taktika, se vyjevují důležité funkce komentářů v české literatuře různých historických období: ve starší literatuře mimo jiné spoluutvářely mravokárné či naukové žánry, v devatenáctém století konstituovaly lidovýchovnou povídku, ale i historický a společenský román, v současné literatuře například produktivní žánr sebereflexivního románu.

Kolem díla Martiana Capelly De nuptiis Philologiae et Mercurii (O sňatku Filologie a Merkura) se v odborné literatuře vynořuje více otázek než odpovědí. Objevují se dohady o autorově podivínství, které se odrazilo v nepromyšlenosti a neúměrné rozmanitosti jeho díla, jiní ho naopak považují za zprostředkovatele části antického dědictví středověku. Martianus Capella zarámoval výklad sedmi svobodných nauk do pohádkového příběhu o sňatku učené pozemšťanky Filologie s bohem Merkurem. Podivuhodně v něm propojil alegorické románové motivy s vtipem menippské satiry, čímž svou encyklopedii odlehčil zcela v mezích zásady docere et delectare. Interpretům díla ovšem připravil těžkou cestu k pochopení jeho záměru. Studie se pokouší důkladně prozkoumat jednotlivé žánrové vrstvy textu a najít základní jednotící linii, která by měla zároveň odpovědět na otázku smyslu a účelu díla. Koncepčně kniha navazuje na předchozí publikaci věnovanou Aulu Gelliovi a Macrobiovi a završuje žánrové zkoumání jedné větve naukové literatury, tj. římské všeobecně vzdělávací literatury.

Výbor z díla Miloše Martena. Vychází v roce 100. výročí narození. Vybral, k vyd. připravil, vysvětl., ediční pozn. a doslov napsal Emanuel Macek.

6. přednáška z cyklu Vědeckopopulárních přednášek významných absolventů Univerzity Palackého v Olomouci pořádaných za podpory statutárního města Olomouce, konaná 19. března 2008. Cílem přednášek je udržovat a rozvíjet kontakty s významnými absolventy UP, veřejně proslulými v oblasti vědy, kultury a umění či v politické nebo podnikatelské sféře, šířit povědomí o jejich příslušnosti k UP a o jejich vazbě na město Olomouc.

Nejnovější kniha zkušeného autora Josefa Prokeše přináší čtenářský požitek na druhou, neboť se v ní inspirativně prolíná literatura s literaturou o literatuře. První část knihy obsahuje deset kapitol z literární teorie pro mírně pokročilé čtenáře, druhá část nabízí k vlastnímu posouzení konkrétní umělecký text, a sice Prokešův povídkový soubor Na sviňu svět (2008). Závěrečná, třetí část na různých kritických reflexích dokládá, jak odlišně předložený textový materiál vnímali jednotliví recenzenti. Jejich argumenty zajímavě probleskují do teoretických úvah části úvodní a rozsvěcují tak světélka na druhé straně pomyslného literárněinterpretačního „tunelu“.

Monografie je výsledkem ročního týmového badatelského projektu realizovaného v prostorách arcibiskupské knihovny na zámku v Kroměříži. Jejím cílem je seznámit veřejnost s množinou francouzských knih z oblasti společenských a přírodních věd, které se v této knihovně nacházejí. Přináší jednak soupis a charakteristiku pramenného materiálu, jednak jeho vyhodnocení v podobě úvodní syntetické studie.